Text: Josef Schrötter

Foto: autor

Rozvoj zabezpečovacích systémů vyvolal potřebu zavádění nových návěstidel nebo rozšiřování návěstních pojmů. Do vývoje návěstidel se promítaly i nejnovější znalosti z oblasti optiky. Bylo nutno zvažovat všechny podmínky, jako například viditelnost jednotlivých barev za tmy, nejvhodnější tvary terčů či ramen apod. Samozřejmě bylo nutno velmi pečlivě zvážit kritéria bezpečnosti, třeba požadavek, aby při přetržení libovolného drátu se návěstidlo samo uvedlo do polohy zakazující jízdu, aby byla dodržena souslednost obsluhy návěstidel a výhybek. Muselo se počítat s tím, že lidský faktor může způsobit chybu. To vše vedlo postupně k určitému sjednocování návěstních soustav.

Zelená znamená volno od protektorátu

Na přelomu 19. a 20. století vzniklo hlavní návěstidlo, stožár s jedním nebo více rameny, které se užívalo nejen ve funkci vjezdového, ale i odjezdového a na širé trati oddílového návěstidla. Pod jednotlivá ramena byly za tmy vytahovány svítilny, které pomocí předsunutých barevných clonek ovládaných spolu s rameny dávaly příslušnou noční návěst. Hlavní návěstidla byla uzpůsobena pro návěstní pojmy Stůj (za tmy červené světlo) – jedno rameno ve vodorovné poloze směřující vpravo, Volno (za tmy původně bílé světlo) – jedno rameno šikmo vpravo vzhůru a Vjezd odbočkou (za tmy původně dvě bílá světla pod sebou) – dvě ramena šikmo vpravo vzhůru. Ke změně návěsti Volno z bílé na zelenou došlo až v období protektorátu ve 40. letech minulého století. Při zvyšování rychlosti vlaků a prodlužování zábrzdných vzdáleností na 700 až 1000 metrů bylo nutno včas zpravit strojvedoucího, jakou návěst má očekávat na hlavním návěstidle. Proto byly zkonstruovány předvěsti, které obdélníkovým nebo kruhovým terčem, původně v