Jedním z takových případů bylo i Týniště nad Orlicí, respektive do roku 1924 jen Týniště. V jeden čas se tu střetly záměry na výstavbu železnice z Chlumce nad Cidlinou do Lichkova, která byla součástí tzv. doplňovací sítě Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB), a z Chocně do Meziměstí a Otovic v režii Společnosti státní dráhy (StEG). V Týništi došlo k setkání obou tratí, které bylo provedeno právě ve formě dvounádraží a mimoúrovňového křížení u Petrovic nad Orlicí vzdálených necelé tři kilometry od Týniště, kam vedou obě tratě v souběhu. Pro výstavbu dvou vedle sebe stojících výpravních budov byly využity typové plány ÖNWB na výpravní budovu typu IV.B. Tento typ byl na našem území realizován ještě v dalších jedenácti stanicích ÖNWB, včetně například sousedních Třebechovic pod Orebem.

Západní z obou budov patřila ÖNWB, východní, mírně modifikovaná, StEG. Architektuře obou budov dominovalo režné červené zdivo, které bylo zakryto omítkou při rekonstrukci v letech 1951–1952. Přístup na nádraží byl cestou mezi kolejišti obou společností z přejezdu na východním zhlaví. Vstupní východní strana nádraží byla v letech 1900–1901 doplněna přístavbou s vestibulem, odbavením cestujících obou společností a restaurací. Zároveň byla k budově StEG doplněna ze zbylých tří stran nástupištní veranda. Pro zkrácení cesty z města na nádraží byla v roce 1924 postavena přechodová lávka přes jižní kolejovou skupinu.

Koleje ÖNWB a StEG nebyly původně vůbec propojené. ÖNWB na severním kolejišti zahájila provoz 14. ledna 1874, StEG jižně od výpravních budov pak 26. července 1875. V roce 1884 byly pro přechod jednotlivých vozů zřízeny ruční točny s kolmou kolejí mezi oběma kolejišti a teprve v roce 1897 byly obě kolejové skupiny propojeny výhybkami, nicméně k provoznímu sloučení obou částí stanice došlo až v roce 1909 po zestátnění obou společností. V letech 1936–1942 byla provedena rekonstrukce kolejiště spojená se zrušením původní části StEG, vyjma zachování kusých kolejí, které původní uspořádání připomínají dodnes. Návazně na elektrizaci trati z Hradce Králové do Chocně v roce 1965 došlo v letech 1967–1969 k výstavbě ocelové haly pro cestující mezi oběma budovami. Ta byla včetně přístavby z počátku 20. století snesena při poslední rekonstrukci nádraží v letech 2014–2015. Zahrnovala nejen opravu obou výpravních budov, ale i výstavbu dvou ostrovních nástupišť, podchodu a v předstihu i autobusového terminálu a parkoviště.
Marek Binko