Jak jste se dostal ke kontrolám nádraží a jak dlouho to děláte?

V době, kdy jsem začal přicházet o zrak, což je přibližně před deseti lety, jsem se začal zajímat o dopravu a následně i o přístupnost nádraží pro slabozraké cestující. Postupně jsem se začal věnovat kontrole nádraží z tohoto hlediska. Přibližně rok pak spolupracuji se Správou železnic, která nádraží spravuje. Kontroluji veškeré prvky, které mají pomáhat osobám se zrakovým postižením, a to jak na nádražích fungujících v běžném režimu, tak tam, kde momentálně probíhají rekonstrukce. Ideální je kontrolovat vše ještě před dokončením stavebních prací, kdy lze ještě něco změnit.

Jaké jsou vůbec základní prvky, které pomáhají slabozrakým cestujícím?

Mezi základní prvky patří především přirozené vodicí linie, například zeď, podél které jdete. Pak to jsou umělé vodicí linie, jako jsou varovné pásy, pak je tu náš unikátní systém orientačních hlasových majáčků a pak také štítky s braillovým písmem, které mohou pomoci v orientaci v daném prostoru.

 

Co všechno se na nádražích kontroluje?

Obecně zejména to, zda je na nich pro potřeby slabozrakých vše, co tam být má, a zda to funguje správně. Bavíme se zejména o orientačních hlasových majáčcích, o signálních pásech, varovných pásech s funkcí vodicí linie nebo štítcích, ale i o tom, zda průchod stanicí má nějakou logiku. Pro zrakově postiženého cestujícího by měl být průchod od vstupu po nástupiště komfortní a srozumitelný. Samozřejmě že je rozdíl mezi velkým nádražím, kde vám bude trvat třeba 20 minut, než se trochu zorientujete, a malou stanicí, kde je orientace daleko jednodušší.

Jak taková kontrola probíhá?
Obvykle se předem podívám na web, kde jsou základní informace o vybavení nádraží. Pak na ně přijdu a začnu se s pomocí hole a vysílačky pro nevidomé orientovat v prostoru. Takto projdu celé nádraží, cílem je zejména dostat se k pokladnám a následně až na nástupiště.

Celý rozhovor s panem Kopasem si přečtete v zářijovém čísle Moderní železnice, které je ke stažení zde